Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvě kapely z bývalého Československa. Dvě kapely náležící spíše do undergroundové a klubové scény. Dvě kapely s kořeny v tvrdé a ještě tvrdší muzice. Dvě kapely, které fungují dodnes a které to dotáhly až do českého, respektive slovenského hudebního mainstreamu a televizních estrád. Cílem tohoto článku však není kopat do jejich současné tvorby. Právě naopak, s ohledem na tématické zaměření našeho internetového magazínu budeme tuto ignorovat a pustíme se proti proudu času hluboko do minulosti.
Bývalá federace Čechů a Slováků je již více než rok minulostí. Porevoluční hudební kvas už začíná dojíždět na setrvačník a s nástupem celoplošních komerčních televizí v Česku (Nova v roce 1994) a na Slovensku (Markíza v roce 1996) už zlaté období alternativní muziky pomalu končí, aby se ve zmutované podobě navrátila tuzemská záliba v pokleslém popu a televizních estrádách. Tento trend není zmíněn náhodou. V roce 1994 totiž obě kapely vydaly svá poslední (SUPPORT LESBIENS), respektive předposlední (GLADIATOR) opravdu zajímavá alba, aby poté naskočily na znovu se rozjíždějící vlak tuzemského hudebního mainstreamu.
V případě SUPPORT LESBIENS se tak stalo po pětileté odmlce po rozchodu v roce 1996, zatímco GLADIATOR se na vlny středněproudých rozhlasových stanic dopracovali postupně album po albu. Při trajektorii jejich vývoje od „sepulturovského“ thrash/death metalu až po líbivý pop bledne i devadesátkový progres PARADISE LOST. Ale zatímco ti po albu „Host“ zařadili zpátečku, soubor, jehož páteř tehdy tvořila trojice bratří Hladkých na přelomu milénia definitivně pochopil, že na Slovensku se hudbou uživí jen díky písním jako „Pesnička o Medulienke“.
SUPPORT LESBIENS - Medicine Man
V první polovině devadesátých let byli považováni za jednu z nejnadějnějších a nejzajímavějších kapel bohaté pražské klubové scény. Debutové album „So What“ z roku 1992 přišlo se syrovým a neotesaným crossoverem, silně inspirovaným především děním v zámoří. Účast v prestižní soutěži Marlboro Rock In, kam se skupina v tehdy velmi silné konkurenci probojovala až do semifinále, pak přineslo smlouvu s major labelem - Sony music. Pobočky zahraničních vydavatelů v těchto časech velmi agilně vlítly na český trh, aby ještě stihnuly patřičně participovat na porevolučním hudebním boomu, který sebou samozřejmě nesl i dnes už jen těžko představitelná prodejní čísla jednotlivých titulů, nezřídka náležících zcela mimo hlavní hudební proud. Do této koncepce SUPPORT LESBIENS zapadali naprosto perfektně.
No a najednou bylo „supportů“ všude plno. Fotografie na titulních stránkách hudebních časopisů, časté rozhovory a příznivé recenze alba „Medicine Man“ na sebe nenechaly dlouho čekat. Stačilo se jen trochu zajímat o rockovou muziku a o kapele jste museli chtě-nechtě slyšet. Než se však naplno projevily odstředivé tendence, které nenadálá sláva přináší, uzřelo světlo světa druhé album. To pravděpodobně, i navzdory silné mediální tlačence, až takový úspěch nepřineslo a skupina se krátce po jeho emisi na čas i rozpadá. „Medicine Man“ tak v podstatě i upadlo lehce v zapomnění, nota bene když i jeho tvůrci po svém reunionu zařadili jasný směr český mainstream. Jeho existenci tak připomenou už jen reedice, z nichž ta poslední jej rovnou spojila i s debutovým albem.
Nechat toto album zapadnout do černé díry dob dávno minulých by ovšem, i s ohledem na srovnání jeho kvalit s uměleckou úrovní skupiny po roce 2000, byla nesmírná škoda. S odstupem tří dekád se totiž „Medicine Man“ jeví jako velmi promyšlená a kompozičně silná nahrávka. Vliv kapel jako FAITH NO MORE anebo i RED HOT CHILLI PEPPERS byl sice v tvorbě pražské skupiny stále slyšet, občas možná i více než by bylo potřeba, nicméně z těchto vypůjčených semínek už dokázaly růst konečně i dost specifické odrůdy. Odvážným tahem se pro dravou rockovou kapelu určitě jevilo zařadit hned na úvod alba pomalou píseň. Víra ve skladbu „I Am The Garden“ se však ukázala být správným tahem, neboť tato se stala i výrazným poznávacím znakem celé nahrávky.
Major label znamenal i kvalitativní skok v produkci – kytary zní skutečně ostře a deska celkově, přestože aspirovala na oslovení širší posluchačské obce, oplývá patřičně syrovým zvukem. Vysloveně zbytečnou skladbu byste na ní možná hledali marně, přesto však stopáž přesahující délku 50 minut je u takto pojaté muziky už dosti hraniční a ořezaní alba o 2 – 3 skladby by jeho sevřenosti jen prospělo. I navzdory tomu nabídne „Medicine Man“ kousky, jaké byste v novější tvorbě skupiny hledali jen stěží. Odpíchnutá jízda „Deadicated Man“ spolehlivě rozproudí krev i dnes, zatímco na hutné basové lince postavené reggae „Money Talks“ názvem jakoby predikovalo pozdější éru kapely, ale svým hravým provedením hlavně připomene, že v té době byla pražská skupina už vyzrálým tělesem, před kterým se otevíraly zajímavé hudební obzory. V osobě Kryštofa Michala navíc disponujícím velmi výrazným a variabilním zpěvákem, schopným nasát a zpracovat všechny vůně tavícího rockového kotle první poloviny devadesátých let.
GLADIATOR - Third Eye
Zatímco stylový skok mezi prvními dvěma alby SUPPORT LESBIENS byl logický a úpřímně vyznívající, o slovenských GLADIATOR toto ze zpětného pohledu nešlo říct nikdy. Jejich rané (rozuměj první dva) počiny sice vykazovaly nulovou originalitu, respektu mezi metalovými pamětníky se však těší dodnes. Nejdříve thrash/death, pak už spíše čistý thrash a do třetice? Schopnost okamžitě reagovat na aktuální trendy mezi tuzemskými posluchači skupině z nitrianského okolí rozhodně nechyběla. Takže stačilo jen namočit prst a čekat na ten správný vítr vanoucí z amerického Seattle.
Rok 1994 byl zároveň i posledním rokem v životě Kurta Cobaina, po jehož smrti v dubnu alespoň v našich končinách raketově narostla už tak dost vysoká popularita skupiny NIRVANA. A GLADIATOR na to zareagovali okamžitě. Takže metalový outfit vystřídaly flanelky a další propriety, kterými se šlo identifikovat s nezávislou scénou. Jen fotografie na přebalu desky není úplně nejšťastnější, protože na ní skupina působí jako mix fanoušků grunge a komparzu ze seriálu „Osada havranů“. Když si ještě přisadím a prohlásím, že z nahrávky doslova pryští kalkul všemi směry, tak zároveň můžu veškerou kritiku zde i uzavřít. Jejím „problémem“ je totiž, že nabídne hned několik velmi povedených stylových písní. Zručnost, s jakou se skupina ještě nedávno drhnoucí nefalšovanou metlu zhostila tvorby skladeb s výraznými refrény a vkusnými melodickými linkami rozhodně prozrazovala, že GLADIATOR v sobě mají velký potenciál skládat líbivou a dobře prodejnou hudbu.
Kam až skupinu tento potenciál zavede, tehdy ještě tušil málokdo, ale jisté indície budoucího vývoje mohla načrtnout hitová pecka „In Your Head“. Už trochu podbízivá, ne však nevkusná. Prostě kombinace ideální k tomu oslovit nové publikum a to původní, respektivě to co z něj po „zradě“ metalu zbylo, si nerozházet. Skladby jako „Free“, „One More Terminally“ anebo „Cosmosrose“ obstojí v podstatě bez výhrad i dnes. V rozletu však „třetímu oku“ brání poněkud vykleštěně znějící zvuk. Ten pochází z tehdy již zavedeného metalového studia Exponent v Hlohovci. Kytary spíše řežou jako pilka na železo, chybí tlak odspodu a svému moc nepomáhá ani nepříliš razantní nazvučení bicích.
Poslech celého alba dnes v některých momentech vzbuzuje už i shovívavý úsměv na tváři. A v případě dvojbloku skladeb „Mad Pig Big“ a „Daddy“ snad i rovnou smích, protože tady už se ze složky s názvem „Nevermind“ citovalo snad až příliš doslovně. V kontextu dalšího vývoje GLADIATOR je vlastně i toto okázalé uctívání památky čerstvě zesnulého frontmana NIRVANY logickým krokem, o jehož úpřímnosti šlo pochybovat už tehdy. Úpřímná ale byla kapela vždy ve své snaze dosáhnout masového úspěchu a získat alespoň na lokální úrovni hvězdný status. Následující deska „Dogstime“ z roku 1996 vyšla už na značce Sony music a představovala tak další a ještě výraznější krok směrem k dobytí pozic v slovenském hudebním mainstreamu a z mého pohledu i poslední důvod k zájmu o tvorbu skupiny.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.